Eurotrip a Maroko 14. 7. - 20. 8. 2010



12.7.

První den

Istanbul Na začátku první noc na letišti, kde je rušno i pres noc - Ruzyně. Nic moc, navíc tam byla hrozná zima. V letadle jsem se taky nevyspal, protože jsem sedel vedle nejhlučnějších blbů a buranů, jaké jsem kdy v letadle potkal. Po přistáni se divili, proč všichni rychle vstávají a odněkud se ozvalo: "Abychom už nemuseli sedět vedle vás."

Burgas jsem trochu podcenil, protože jsem očekával, ze je v Evropě. Ze vše, co potřebuji, zjistím na letišti a samozřejmě tam budou mít nějakou mapu. Na letišti nebylo skoro nic, nakonec jsem nasel budku informace, tam taky nebylo nic. Jen se tam bavili dva lidi, aby se jim lepe ignorovali případní turisti. Když jsem se jich na něco ptal, tvářili se, ze o n+čem jako je angličtina nikdy neslyšeli. Až později jsem si uvědomil, ze když zkusím ruštinu, budu výrazně úspěšnější. Ale nakonec jsem i od nich zjistil, jak se dostanu do města. Jak se dostanu na autobusové nádraží mi neprozradil nikdo. Na zastávce jsem zachránil par turistu, kteří s děsem zjistili, ze jízdní rad není v latince. Nápad vystoupit na poslední zastávce se vyplatil, bylo to ono autobusové nádraží, ačkoliv každý, koho jsem se i v autobuse zeptal, jen mlčel.

Autobus do Istanbulu byl dražší než jsem čekal (30 eur), takže jsem vyrazil do města pro nějaké lvy. Pobřeží mi připomnělo Gruzii - mezi městem a plazi pas pobořených budov, jenom odpadku tu bylo méně. Autobus vyjíždějící z ušmudlaného nádraží mě celkem překvapil - u každého obrazovka s kdejakým multimediálním obsahem, sluchátka a po celou cestu spousta občerstvení.

Silnice Burgas-Istanbul je místy široká jakž takž na autobus, sem tam i asfalt chybí. Cesta se klikatí vesničkami mezi záhony s rajčaty. Na hranici celkem nuda, dostal jsem jen jedno malinké razítko. Jediné ozvláštnění bylo vyneseni všech zavazadel a jejich rentgenování. Na Turecké straně se silnice překvapivě změnila v čtyřpruhovou s výborným povrchem.

Po příjezdu do Istanbulu jsem viděl nejvíce autobusu na jednom miste v živote, autobusové nádraží se táhlo všemi směry (i vertikálně) do nedohledna. Opět jsem vyrazil hledat směnárnu. To se mi po projiti menši časti nádraží podařilo asi po půlhodině, možná i proto, ze každý, koho jsem se ptal (asi 15 lidi), mě poslal úplně jinam. Pak už jsem mohl vyrazit do centra a ubytovat se. Ke konci cesty mě zastavil chlap ve fotbalovém dresu, ze se chce vyfotit. Pak odešel, ze mi dá e-mail, kam mu mam fotku poslat. Místo toho přinesl další hromadu dresu a v každém se fotil. Nakonec mi dal nejen e-mail, ale i heslo k němu, a par švestek.

Hostel nebyl tam, kde byl vyznačen na mapě. Zeptal jsem se tedy někoho na ulici. Do par vteřin se polohou hostelu zabývala cela ulice. Pak vybrali jednoho, a ten mě dovedl až na místo. To by se ve Fezu nestalo. Hostel je prosty, ale příjemný. Krásné prostředí. A za 3.5 eur na noc.

Večer jsem udělal par fotek a vyzkoušel par stánků s občerstvením - kukuřice, sendvič s rybou,...




13.7.

Druhý den

Istanbul - Basilica Cistern Rano jsem se vydal najit nejaky internet. Patrne jsem chodil spatnymi ulicemi, protoze jsem ho nasel az po ctyrech kilometrech. Cesta ovsem byla zajimava, skrz ulicky v centru. Zpatky jsem se take toulal ulickami a skoro pokazde jsem skoncil ve velkem bazaru (ktery mi ovsem pripadal necekane maly).

Po ctyrech hodinach me napadlo, ze bych se mel podivat i na nejakou pamatku. Zvolil jsem cisternu. Uvnitr to bylo fajn. Ovsem mnozstvi turistu me odradilo od setrvani v teto oblasti. Takze jsem dal chodil ulicemi, ochutnal vse zajimave, co bylo u poulicnich stanku a vecer se vydal k hostelu. To bylo hlavne zpusobeno tim, ze tu obchody a stanky zacinaji zavirat uz v sest (!!!).

Puvodne jsem se chtel jeste vecer podivat do mesta, ale nakonec jsme cely vecer hrali karty a dalsi hry se spolubydlicimi z celeho sveta od Brazile po Australii. Dokonce tam byli i dva Cesi cestujici do Iranu. Take tam byl Rus, ktery chtel byt mesic v Indii, ale byl z ni tak zdesen, ze odtamtud po ctyrech dnech utekl do Istanbulu. Dale tam byl postarsi americky cernoch, vypadajici jako Morgan Freeman, ktery tise sedel a obcas pronesl nejakou hlasku a dedula z Iranu. A mnoho dalsich.




14.7.

Třetí den

Istanbul - Aya Sofia Po rannim internetu jsem navstivil Ayu Sofii. Fronta tam byla skoro jak na Lenina. Potom jsem vyrazil vyhlidkovym autobusem na cestu po meste a pres Bosporsky most. Znacna cast cesty byla sice v podobe stani v zacpe, ale cesta pres most a jeho okoli bylo fajn.

Pote jsem vyrazil tramvaji dale od centra, smerem k hradbam. Vydal jsem se podel nich smerem na sever, k mori. Cestou jsem prosel cikanskou ctvrti plnou rozpadajich se domu. Kazda ulice byla plna deti, ktere se chtely pozdravit, podat ruku, vyfotit se, a vse bylo vesmes zakonceno obligatnim: "Money, money," a natazenou rukou. Bohuzel tato ctvrt postupne ustupuje jakymsi panelakum. Po projiti mnoha krivolakych ulicek a vystoupeni na cast hradeb s vyhlidkou na cele mesto jsem skoncil primo u zastavky privozu. Ten tu je prirozenou soucasti mestske dopravy. S nastupnimi stanicemi podobnymi metru ci tramvaji, intervalem az pet minut a hlasenim pristich zastavek.

Cestou jsem si prohledl nadrazi a nasledne sel do hostelu. Chlapka v dresech jsem se zeptal, zda mu dosel e-mail, a nasledne jsem dostal hrst tresni. Vecer byl opet ve znameni karet a dalsi spolecenske zabavy.




15.7.

Čtvrtý den

Istanbul Ráno jsem se sbalil a v hostelu nechal jen batoh. Opět jsem navštívil Internet Café, tentokrát i za účelem najit něco o místech po následující trase. V tomto dokonce roznášeli čaj zdarma. Pak jsem se naobědval u svého oblíbeného kebabisty v Egyptském bazaru. Potom jsem vyrazil na okružní plavbu Bosporem. Nejzajímavější byly výhledy na oba Bosporské mosty.

Po připlutí jsem si vyzvedl batoh v hostelu a jel tramvaji k přístavu Yenikapi, odkud vyplouvají trajekty pres Marmarské moře. Dorazil jsem tam vsak až kolem 18 hodiny, kdy na mě zbyl lístek do Yalovy až po osmé hodině. Ačkoliv loď byla pozoruhodně rychlá (50 km za 70 minut), doplul jsem až po setměni. Plavba lehce připomínala letadlo - neprodyšně zavřené dveře, zákaz opouštěni sedadla při odplouváni a povinně vypnuté telefony po celou dobu plavby.

Město Yalova je přímořské letovisko, kde celkem nic není. Ale protože už bylo pozdě, odložil jsem plány na pokračováni v cestě na dalsi den. Ukázalo se, ze ve městě není žádné smysluplné ubytováni, tak jsem přespal na poli za městem.




16.7.

Pátý den

kamarád z Adapazari Rano jsem vyrazil stopovat na silnici do Bursy. Neslo to tak dobre, jak jsem ocekaval, nekdo zastavil az po skoro trictvrthodine. Jako obvykle neumel vicemene zadny cizi jazyk, ackoliv se tvaril, ze umi francouzsky, italsky, bulharsky a rumunsky. Kdyz jsem mu odpovedel, ze francouzstina a bulharstina by sla, ztichnul. Dovezl me jen do mesta Orhangazi, coz bylo makonec docela fajn, protoze jsem nemusel do dvoumilionove Bursy, kde bych se jiste na dlouho zamotal.

Takhle jsem se alespon zamotal tady. Tri ruzni lide mi potvrdili smer k odbocce do mestecka Iznik. Mne take prislo, ze je timto smerem. Po nekolika kilometrech chuze danym smerem jsem misto odbocky narazil jen na prodavace ovoce. Ten mi rekl, ze odbocka je 4 kilometry opacnym smerem. A dal mi na cestu par kousku ze sve nabidky. Po navratu do mesta jsem se zeptal prvniho cloveka na cestu. Ten me ale misto odpovedi na misto zavezl na motorce. Primo ke stanovisti dolmusi do Izniku. Tou jsem take za chvilku odjel.

Iznik je mestecko s tritisiciletou historii. Z davnych dob mu vsak zbyly prakticky jen mohutne hradby. Po prijezdu jsem ovsem nejprve zamiril na obed do pruvodcem doporucovaneho Kofteci Yusuf na masove kulicky kofte. Pak jsem si prohledl dve z mohutnych mestskych bran. Posedel jsem u jezera, u ktereho byly zajimave resene lavicky tak, aby sedicim sem tam nejaka vlna oplachla nohy. Nakonec jsem vysel za hradby a jal se dale stopovat.

Tento ridic opet umel jen turecky, takze jsme si toho moc nerekli. Vysadil me ve vesnici Mekece. Tam mi zastavil autobus do Adapazari. V autobusu si me velice oblibil vyberci jizdneho. Asi je v teto oblasti cizinec dost neobvykly. Kdyz se opet ukazalo, ze s turectinou moc nepochodi, nasel kdesi v autobusu mladou divku, disponujici slusnou anglictinou, ktera nam tlumocila. Po chvili jsem tedy byl friend, buddy a kdovico jeste. V autobusu me pozval na caj, s tim ze me pak vezme k autobusu do Ankary.

Po prijezdu do mesta me hned v kavarne predstavil svym pratelum a dali jsme si spolecne dva caje. Samozrejme nikdo z nich neovladal zadny cizi jazyk. On (jmeno jsem zapomnel) se nechal fotit, dobre se bavil tim, ze si predstavoval, ze spolu pijeme pivo, neustale si priukaval a rikal: ''You - I - drink - Pils''. Abych mu nekrivdil, na par slov anglicky si postupne vzpomnel.

Po nejake dobe jsme vyrazili autobusem na cestu a byl jsem vylozen na autobusovem nadarzi. Nicmeni, kvuli tomu, ze se vykecaval tak douho, vsechny autobusy do Ankary uz odjely. Tak jsem sel na vlakove nadrazi. Nakupo jizdenky opet ponekud zkomplikovala jazykova bariera. Pred odjezdem jsem pridal na blog vcerejsi den a nasledne vrazil ku vlaku do Arifiye. Tato dira je dve zastavky daleko a musi se tu prestoupit na vlak do Ankary. Cestou jsem si povidal s tureckym namornikem, ktery mluvil celkem souvisle anglicky, to bylo fajn.




17.7.

Šestý den

Ankara Kratce pred pulnoci jsem opusti Arifiyi vlakem do Ankary. Vlak svym pohodlim prekonaval vse, co lze nalezt na ceske zeleznici. Zajimavosti je, ze u takovehoto dalkoveho vlaku ma kazdy urcene sve misto a pruvodci si na vytistenem seznamu odskrtava prave nastoupivsi cestujici. Vlak dorazil do Ankary po sedme rano.

Na nadrazi jsem si nejprve koupil jizdenku na vlak do Kirikkale. Pak jsem vysel projit si neco z mesta. V Ankare toho moc historickeho k videni neni, protoze jeste pred osmdesati lety to bylo tricetitisicove mestecko. Takze jsem si jen prosel par parku a vysel na citadelu s peknym vyhledem na mesto. Pak jsem se vratil na nadrazi, protoze se blizil odjezd vlaku.

Trat do Kirikkale vede zajimavym prostredim pohori Elma Dagi, takze bylo na co se divat. Po vystoupeni jsem cilove mesto shledal zcela nezajimavym, tak jsem vyrazil pesky pryc. Na jih. A sel jsem tak dlouho, dokud jsem nedosel k vypadovce smerem Cappadocia.

Tam jsem si stopnul Dolmus do mestecka Keskin a dale jsem pokracoval autobusem do mesta Kirsehir. Tam uz se mi nechtelo nikam chodit (ostatne, cely den, vsude kam jsem prisel, tam jsem usinal), takze jsem vystoupil na autobusovem nadrazi kdesi v polich.

Misto to bylo vcelku mrtve. Kohosi jsem se zeptal na spoj do Goreme. Tento clovek me zavedl do jakesi kancelare, kterou okupoval uniformovany muz s velkym stolem. Ten mi rekl, at se posadim a cekam. A nabidl mi caj a vodu. Pak se pul hodiny dulezite dival do monitoru pocitace. Podle zvuku hadam, ze se intenzivne zabyval youtube. Po case sehnal nejakeho cloveka, ktery umel anglicky, takze se mohl zabavit necim patrne tak atypickym, jako je cizinec. Po chvili odjizdel minibus smer kamsi, do ktereho me posadili.

Skutecne miril do Cappadocie, konkretne do mesta Nevsehir. Tam jsem prestoupil na autobus do Goreme. V Goreme jsem se ubytoval v predem vybranem jeskynnim hostelu Nomad. Krajina Cappadocie je fascinujici, ale vesnice Goreme uz je prakticky plna jen hotelu a penzionu, obchodu a restauraci, a turistu. A vse mimo nekterych ubytovani nekolikrat drazsi nez na jinych mistech Turecka.




18.7.

Sedmý den

Cappadocia Po prijemnem jeskynnim probuzeni jsem se odvazne vydal celit venovnim slunecnim paprskum. Pak jsem se nasnidal (snidane je v cene ubytovani - 70 tl za 4 noci) a vyrazil prozkoumat okolni udoli. Mapa je pouze schematicka, takze neni vzdy snadne spravne odbocit.

Po stoupani silnici na konec jednoho z udoli se ukazalo, ze jsem spravne misto prsel, takze jsem cestu zacal v mistnim kvalitnim bodlaci. Nicmene po chvili uz jsem dorazil k ceste, takze jsem mohl v poklidu obdivovat okolni skalni utvary i tunely vytvorene potokem. Take jsem mohl zacit obedvat, nebot v okoli bylo mnozstvi zralych jablek, spendliku a merunek. Takto jsem dorazil az do vesnice Cavusin, kde lide az do sedesatych let bydleli ve skalach. Mimoto tu je nekolik prastarych skalnich kostelu.

Na chvili jsem se zastavil na caj u jakehosi mistniho polyglota, ktery zvladal par frazi cesky, pak se pochlubil, ze ma ve sbirce plechovku od Plzenskeho piva a nakonec povypravel prochazejicim italskym turistum jakysi vtip o Berlusconim.

Pak jsem vyrazil jakousi cestou, ktera se ukazala, ze vede stale nahoru, a nahoru... Takze jsem toho casem enchal, vyfotil si udoli zeshora a sel ke skalni vesnici. Ta je pozoruhodnym trojrozmernym bludistem ukryvajicim mimo jine jeden z nejstarsich kostelu v Cappadocii.

Na cestu zpet jsem zvolil dalsi z udoli, s obzvlaste pozoruhodnymi skalnimi utvary.




19.7.

Osmý den

údolí Ihlara Dnes jsem vyrazil na celodenni vylet s pruvodcem po vzdalenejsim okoli. Po ceste jsme navstivli nekolik vyhlidek do nejruznejsich udoli. Prvni vetsi zastavkou bylo podzemni mesto Derinkuyu. Takovychto mest je v oblasti kolem stovky a slouzily pred vice nez tisici lety mistnim obyvatelum jako skrys v dobach valek. Toto mesto je nejvetsi, veslo se do nej 5000 lidi.

Nasledovala pesi cesta udolim Ihlara, ve kterem jsou desitky skalnich kostelu od rannych krestanu. Po obede v tomto udoli nasledovala prohlidka jednoho ze skalnich klasteru, ktery zaplnoval znacnou cast vrcholu kopce.

Po navratu jsem se vydal do okoli Goreme pro par nocnich snimku.




20.7.

Devátý den

skalní kostel Rano jsem zacal v Goreme open air muzeu, kde je obzvlaste vysoka koncetrace prastarych skalnich kostelu a dalsich "staveb". Pak jsem vysel kamsi smerem k dalsim udolim. Po ceste jsem narazil na par obzvlaste zajimavych vyhlidek. Take jsem se ujistil, ze opravdu neni dobre schazet z cesty, takrka vse, co tu roste, se zabodava do nohou.

Puvodne hledane udoli jsem sice nenasel, nicmene prosel jsem vcelku velkou oblast plnou vsemoznych policek stisnenych mezi skalami. Po navratu uz jsem si jen prosel nocni Goreme a zasel na veceri.




21.7.

Desátý den

Kozakli Rano po snidani jsem vyrazil z Goreme dolmusi smer Nevsehir a odtamtud autobusem do Avanosu. Odtamtud jsem dolmusi pokracoval do Kozakli. Sice jsem se dostal do jakesi nemecky mluvici oblasti, ale zas tak uzitecne to nebylo. Chlap v dolmusi, se kterym jsem resil, kam chci jet, ze zacatku na uplne vse odpovidal: "Das ist falsch." Pozdeji jen na skoro vsechno.

Z Kozakli jsem jel autobusem do Himmetdede, odkud jsem dojel stopem do Bogazliyanu. Ridic mi celou dobu cosi vykladal a vubec mu nevadilo, ze nicemu nerozumim. Jen zcela vyjimecne si vzpomnel na par cizich slov, takze z toho bylo neco takovehoto: "I am Muslim. Wir haben Allah."

V Bogazliyanu patrne cizince nevidi casto, takze napriklad kdyz jsem svacil sede na obrubniku, hned pribehl blizky prodavac ovoce a nabizel mi svou zidli. Po kratke prochazce mestem jsem se vydal smerem k silnici na Yozgat.

Cestou u me zasatvil jakysi mladik v aute. Rekl jsem, ze mirim do Yozgatu, tak me vzal. Myslenka, ze by mne odvezl za mesto, kde bych mohl stopovat, se mu moc nezdala, takze jsem skoncil na autobusovem nadrazi. Porad byl plny aktivity, takze bezel sehnat vhodnou dopravni spolecnost a vysvetlit jim, ze neumim turecky. Takovou nasel, vsichni byli z cizince uplne paf, takze me vzali s sebou do kancelare, nabidli mi caj... Dokonce jsem tam byl takovou atrakci, ze jsem mel i jizdne zdarma.

Po uz nocnim prijezdu do Yozgatu jsem si na Google maps nasel pekny sad na mestem, vhodny k prespani.




22.7.

Jedenáctý den

Yozgat Jelikoz jsem byl v nejakych 1400 m.n.m., byla po ranu docela zima, takze jsem hned vyrazil k silnici na Bogazkale. Jeste po ceste, ani jsem se o to nijak nezaslouzil, me kdosi vzal timto smerem. Bohuzel vsak koncil u jakesi samoty jen o 15 kilometru dal. Takze jsem dal pokracoval horami, mezi stady ovci a krav. Pak jsem se posadil na louku a posnidal chleba s medem.

Po hodine chuze kolem projizdel traktor. Nalozil jsem se na prives a tak jsem mohl v leze na pytlich obili pozorovat pri pomale jizde okolni hory. Po dalsich patnacti kilometrech traktor odbocoval, takze jsem hned na krizovatce presedl na dalsi. Tato jizda vsak nebyla tak pohodlna - do kabiny jsme se jakymsi zpusobem vesli ctyri a muj batoh. I tento traktor po par kilometrech odbocoval do poli. Po chvili jsem ovsem stopnul dalsi auto, ktere me odvezlo do jiz jen 7 kilometru vzdaleneho Bogazkale.

Nad touto jinak obycejnou vesnici lezi davne hlavni mesto Chetitske rise Hattusa. Zbyvaji z nej vsak pouze zaklady, protoze bylo jiz pred 3200 lety zniceno. Presto jsem tam stravil skoro 4 hodiny.

Pak jsem stopem odjel na hlavni silnici, kde se mi po skoro hodine podarilo zastavil nakladak smer Amasya. Ridic tentokrat neumel cizimi jazyky vubec nic, takze byl problem dohodnout i kam chci.

Amasya je obzvlaste pekne mesto postavene v hlubokem skalnatem udoli. Prosel jsem se mestem vybral si hotel, ubytoval se, a vyrazil pro nocni snimky.




23.7.

Dvanactý den

Amasya Dopoledne jsem se prošel po obou březích řeky Yesilirmak. Pak jsem vylezl na obou stranách kousek na kopec a vyfotil si město seshora. Protože jsem vysel až před polednem, dokončil jsem procházku až pozdě odpoledne.

Ve zbývající částí dne jsem pokračoval asi 15 kilometrů údolím směrem na jih, kde jsem přespal v jabloňovém sadu.




24.7.

Třináctý den

vysokorychlostní vlak Po probuzeni jsem sel k blizke silnici a zastavil si dolmus smer Corum. Tam jsem presedl na autobus do Ankary. Po temer petihodinove jizde jsem vyzkousel mistni metro cestou na nadrazi, kde jsem si koupil jizdenku do mesta Eskisehir a nasledne do Afyonu. Naobedval jsem se primo v nadraznim podchodu u veselych prodavacu kebabu, kteri me opet meli za atrakci, dali mi zdarma caj a bez prestani komentovali prochazejici zeny.

Cesta do Eskisehiru je zajimavou atrakci - poprve v zivote jsem jel vysokorychlostnim vlakem. Po vetsinu cesty je tratova rychlost 250 km/h. Nasledujici jizda do Afyonu jiz odpovidala Tureckym zvyklostem - mene nez polovicni vzdalenost za temer trojnasobek jizdni doby. Afyon je zajimavy tim, ze se mezi mestskou zastavbou tyci nekolik vysokych skal. Pod jednou z nich jsem prespal.




25.7.

Čtrnáctý den

Egirdir Rano jsem se vydal hledat autobusove nadrazi. To ovsem lezi nekolik kilometru kdesi za mestem, takze bylo nutne pouzit dolmus. Spolu se mnou vystupoval i jakysi mladik jedouci kamasi na vychod Turecka. V rade okenek mi vybral vhodnou spolecnost jezdici do Isparty. Autobus ovsem jel az na hodinu a pul, takze vetsinu casu vyuzil k jakesi konverzaci omezenou anglictinou. Takze jsem se dozvedel, ze se mu nelibi, ze je Turecko militaristicke a ze on sam je komunista a obdivuje Che Guevaru. A taky ze pracuje v Antalyi a libi se mu Rusky, a take Norky a Spanelky,... a take kdejaka kolemjdouci. A ze mu nechteji dat viza do Evropy, protoze je nezamestnany muslim.

Pak jsem se konecne dockal odjezdu autobusu. Po trech hodinach jsem dojel do nezajimaveho mesta Isparta. Pouhy prestup smer Egirdir se ponekud zkomplikval. V pruvodci bylo napsano misto, odkud jezdi dolmuse, takze jsem se tam nechal zavezt servisem autobusove spolecnosti. Ti me zavezli kamsi do mesta. Kolemjdouci me dokazali na mesteky autobus, ktery me pro zmenu zavezl zpet na autobusove nadrazi. Tam jsem si tedy na internetu nasel presnou polohu hledaneho mista a vyrazil tam. Nasel jsem ovsem pouze velke staveniste. Nechal jsem tedy hledani a sel jsem a sel... az jsem dosel k zastavce, kde stavely dolmuse smer Egirdir.

Kvuli tomuto zdrzeni jsem se bohuzel dostal do krasneho Egirdiru dele nez jsem planoval. Hned po ubytovani a vitacim caji jsem se vykoupal v jezere a nasledne obesel cely mistni ostrov a poloostrov. Podvecer jsem vykezl na kopec a vyfotil si vecerni Egirdir z vysky. Pak uz jesm se je prochazel tichymi ulickami maleho mesta.




26.7.

Patnáctý den

Antalya Rano jsem sel na mistni male autobusove nadrazi a koupli si jiznenku do Antalye. Tam jsem byl po poledni. Nadrazi bylo opet obrovske, takze mi trvalo pul hodiny, nez jsem se ve vice nez stovce autobusovych spolecnosti zorientoval a opatril listek do Fethiye. Pak jsem dojel tramvaji do centra, kde jsem mel hodinu a pul na prochazku. Prosel jsem si hlavne pristav, ovsem misto bylo tak turisticke, ze jsem byl rad, ze zas odjizdim.

Do Fethiye, maleho pristavniho mesta jsem dorazil pred setmenim. Chyba v mape polohy ubytovani vedla k tomu, ze jsem cestou, behem stmivani, navstivil i mistni hrad, nez jsem dosel na misto.




27.7.

Šestnáctý den

Saklikent - výroba gozleme Vstaval jsem ponekud drive, nez jsem planoval, protoze se me uz pred osmou spolubydlici Korejec ptal, jestli jdu na snidani. Pote jsem jiz vyrazil hledat dolmus smer souteska Saklikent. Tam jsem dorazil kolem jedenacte.

Kanon je to velmi pekny, ovsem uz rano tam bylo dost lidi. Vubec bu nevadilo, kdyby jich bylo tak stokrat mene. Celkem jsem tam stravil pres tri hodiny. Na obed jsem si pobliz dal gozleme a vyrazil zpet do Fethiye.

Podvecer jsem si jeste obesel cast zatoky a videl v mori pulmetrovou zelvu.




28.7. a 29.7.

Sedmnáctý a osmnáctý den

Pamukkale Dopoledne jsem odjel autobusem smer Denizli. Puvodne jsem ocekaval, ze pojedeme po silnici, ovsem realita byla takova, ze jsme jeli po uzke prasne horske ceste, obsac z pulky zavalene kamennou lavinou. Behem cesty jsme nabirali po vesnicich cestujici do mistni tritisicove metropole. Vyhledy ale byly pekne.

Po peti hodinach jsem v Denizli prestoupil na minibus do Pamukkale. Po prijezdu a ubytovani jsem hned vyrazil na prohlidku travertinu a starovekeho mesta Hierapolis. Protoze tyto mista jsou otevrena nonstop, byl jsem tam az do tmy.

Dopoledne jsem odjel dolmusi opet na autobusove nadrazi v Denizli a odtud pokracoval autobusem do Izmiru. Metrem a primestskym vlakem jsem dojel na nadrazi. Puvodne vybrany vlak odjizdejici vecer byl jiz plny, takze jsem musel jet drivejsim. Na mesto samotne mi tedy zbyla pouha hodina. Prosel jsem si tedy jen blizke okoli nadrazi a kousek pobrezi. Pred osmnactou hodinou jsem odjel smer Eskisehir.




30.7.

Devatenáctý den

Eskisehir Vlak mel dve hodiny zpozdeni, coz bylo vyhodou, protoze jsem dorazil za svetla. Nejakou dobu mi trvalo zorientoval se v Eskisehiru, protoze jsem nemel zadnou mapu. Pak jsem si prosel nabrezi mistni reky a vyrazil k jednomu z velkych parku, kterymi je toto mesto proslavene. Vybral jsem si Japonskou zahradu, protoze jsem nemel cas stihnout oba.

Po navsteve pomerne vzdalene zahrady jsem se vratil na nadrazi. Zjistil jsem, ze vlak ma zpozdeni - misto v 15:30 jede po sedme. Behem teto doby jiz jsem navstevu druheho parku nestihl. Zasel jsem tedy k rece, kde jsem studoval pruvodce Indii.

Po navratu na nadrazi se ocekavany odjezd posunul o dalsi hodinu a pul a nakonec jsem odjel se sestihodinovym zpozdenim. Behem cesty do Istanbulu se zvysilo na takrka osm hodin.




31.7. až 2.8.

Dvacátý až dvacátý druhý den

Istanbul - hřbitov Neprijemne bylo, ze jsem do stanice Haydrapasa na asijske strane Istanbulu dojel po treti hodine rano. Tedy v noci, kdy privozy nejezdi. Prespal jsem tedy v blizkem parku. Vzbudila me az jakasi zdivocila kocka kousajici do spacaku.

Prvni privoz jel v pul sedme a pak jsem se pomalu presunul do hostelu. Tentokrat jineho, nez minule, protoze ten byl obsazen. Tento hostel mel sice i snidani a pocitac s internetem, ale ani zdaleka takovou atmosferu.

Behem dne jsem si prohledl park u Topkapi, plny posedavajich lidi, a take nekolik mosit, vcetne Modre.

Nasledujici den jsem se presunul do jineho hostelu, do toho, kde jsem pobyval na zacatku cesty po Turecku. Behem dne jsem si udelal prochazku kolem nekolika mesit, ktere jsem navstivil. Opet jsem se prosel mnoha ulickami a navstivil i kostel cely z litiny. Podvecer jsem se prosel kolem Bosporu a navstivil i ctvrt Galata, stojici na kopci naproti historicke casti Istanbulu. Vecer jsem stravil v hostelu.

Zajimavym zpestrenim vecera bylo to, ze me jakysi spolubydlici pozadal, jestli bych mu nenafotil nejake obleceni. Ukazalo se, ze je toho takove mnozstvi, ze to trvalo trictvrte hodiny. Tento clovek si s kamarady zalozil v Moskve obchod s pomerne vystrednim oblecenim a tak jezdi po okolnich statech nejake nakupovat. Fotku pouziva pro prezentaci na internetu. Za pomoc me pozval na pivo.

Dalsiho dne po ranu jsem vyjel historickou tramvaji na kopec Galata a pak dosel na namesti Taksim na autobus na letiste Sabiha Gokcem. Odtud jsem vcelku nezajimave doletel do Delhi, s prestupem v Sharjahu v Emiratech.






Další fotky z tohoto výletu i zcela jiné můžete nalézt zde: Fotogalerie Matyáš Řehák a loňská a předloňská dobrodružství zde: První Eurotrip Druhý Eurotrip


Autor textu: Matyáš Řehák